Ludvík Strimpl - Malíř a diplomat
(17. 10. 2018 – 18. 11. 2018)
Ludvík Strimpl se narodil 18. listopadu 1880 v Praze do rodiny krejčího a obchodníka Ludvíka Antonína Strimpla a Františky, rozené Weissové. Jsou to především vzpomínky Strimplovy tety Františky (řečené Froni), které blíže osvětlují detaily jeho dětství a mládí. Psané v adorativním duchu, představují Strimpla jako všestranně nadaného chlapce, který hraje na housle, vyhrává cyklistické závody, skvěle píše a maluje. Teta Froni zmiňuje anekdotu, kdy do rodinného krámu v době před Strimplovou nadcházející maturitou chodili jeden po druhém jeho profesoři z Malostranského gymnázia a přesvědčovali ji, aby svého syna neodrazovala tu od spisovatelské, tu od hudební nebo od malířské dráhy. Sám Strimpl si nakonec zvolil cestu výtvarníka a v roce 1901 byl přijat na Akademii výtvarných umění do ateliéru Vojtěcha Hynaise, kde však nebyl příliš spokojen.
Později pokračoval ve svých studiích na Akademii v Mnichově u Ludwiga von Hertericha, kde našel způsob malby, který mu vyhovoval. Zároveň navštěvoval v Hroznové Lhotě Jožu Uprku, jehož tvůrčí styl jej rovněž inspiroval. V letech 1903-4 pobýval v Detve společně se sochařem Františkem Úprkou a vytvořil řadu skic a obrazů s venkovskými náměty. Později navštěvuje Bruggy a Bretaň, kde maluje obrazy v expresionistickém duchu s žánrovými a sociálními motivy. Obraz z Brugg s názvem Žebráci (1905) vystavuje na Jarní výstavě v Mánesu. Aktuální lokalita obrazu je bohužel neznámá a dochovala se tak pouze jedna skica a četné fotografie. V roce 1904 se trvale usazuje v Paříži, kde si zřizuje vlastní ateliér a setkává se s tvorbou generačně starší skupiny českých malířů, Alfonsem Muchou, Václavem Brožíkem a Luďkem Maroldem, jehož secesní styl hladké lavírované kresby výrazně ovlivnil jeho ilustrátorskou tvorbu. Osobní kontakt nicméně navazuje se svými generačními souputníky T. F. Šimonem, Mario Korbelem, Františkem Michlem, Otakarem Španielem nebo Bohumilem Kafkou. Zejména T. F. Šimon se stává Strimplovi blízkým přítelem.
Během tohoto období se uplatňuje především jako ilustrátor, díku čemuž si buduje v Paříži své umělecké renomé. Svými bravurními kresbami opatřuje četné spisy vydané nakladatelstvím Calmann-Lévy, např. od Gabriela D'Annunzia, Rudyarda Kiplinga nebo H. G. Wellse. Kreslí řadu ilustrací pro mnichovský satirický časopis Simplicissimus, dekorativisticky stylizovaná díla pro exkluzivní módní časopis Gazette du bon ton a mnoho dalších tiskovin. Jeho kresby se objevují rovněž ve francouzském satirickém časopise L'Assiette au Beurre, ukazuje se v nich i inspirace tvorbou Františka Kupky.
V roce 1907 si v Praze bere za ženu Jiřinu, rozenou Matějíčkovou rovněž studentku malířství - a vrací se do Paříže, kde později vystavuje své pastely na výtvarném salonu Société nationale des beaux-arts. Ještě před válkou se narodila Strimplovi dcera Eva.
Vedle rozvíjející se umělecké kariéry započíná v Paříži i jeho druhá celoživotní dráha, a sice když se dostává do společnosti osobností, které se záhy stanou klíčovými pro vznik Československé republiky. Skrze své umělecké kontakty navazuje blízké osobní přátelství s Milanem Rastislavem Štefánikem. Přátelí se rovněž s Edvardem Benešem a toho pak ve svém pařížském ateliéru seznamuje právě se Štefánikem. Bylo to nicméně vzájemné pouto Strimpla a Beneše, které se stalo určujícím pro Strimplovu politickou aktivitu v době první světové války i v letech poválečných.
Po vypuknutí války nadále Strimpl zůstává v Paříži a aktivně se zapojuje do protirakouského zahraničního odboje. Je jedním ze zakladatelů Českého komitétu zahraničního a později sekretářem Československé národní rady. Jako jeden z nejbližších spolupracovníků a tajemník E. Beneše se podílí na propagačních a diplomatických aktivitách Národní rady. Během tohoto období nicméně nepřestává být výtvarně aktivní. Pro kancelář Národní rady maluje portrét Františka Palackého a společně s Emilem Purghartem navrhuje znak, který legionáři nosili na čepicích.
Strimplův význam pro vznik nové republiky i pro Beneše v těchto letech dokládají anonymní verše básně věnované na uvítanou Edvardu Benešovi po jeho příjezdu do Československa:
Teď jako vítěz přichází
vrací se do vlasti svojí;
Jej Strimpl, malíř provází
jenž po boku mu věrně stojí.
Nuž buďte oba vítáni,
z bratrské Francie jenž jdete;
Vy, již jste vnesli svítání
do noci tmavé, třístaleté.
S výtvarnou aktivitou po válce nicméně Strimpl přestává a s výjimkou krátkého období ve třicátých letech se k ní do konce svého života již nikdy nevrací. 18. 11. 1918 vstupuje do služeb nově vzniklého československého Ministerstva zahraničích věcí a dále pokračuje ve své roli jako vedoucí kabinetu prvního ministra zahraničí Edvarda Beneše. V roce 1922 odjíždí do Bruselu jako vyslanec pro Belgii a Lucembursko, zde tráví následujících pět let. Po návratu se jako mimořádně společensky aktivní a schopná osoba stává šéfem diplomatického protokolu na Ministerstvu zahraničních věcí, kde působí až do konce svého života.
V roce 1930 si nechává v Sezimově Ústí postavit vilu, která je umístěná v bezprostředním sousedství vil Edvarda Beneše a Zdeňka Fierlingera. Tuto vilu obývají Strimplovi potomci až do dnešních dní. Ludvík Strimpl umírá v roce 1937 na následky komplikací po operaci slepého střeva.